to se mi to zase povedlo. vlastně jo, povedlo se všechno, co jsem chtěl, a možná i trochu líp, než jsem čekal, i když se občas nějaký zaškobrtnutí vyskytlo. konečně jsem slyšel opravdu upřímný "promiň" (mám hrozně rád, když se mi někdo omlouvá =) a během jednoho dne jsem se stihnul stát nejdřív absolutní troskou, pak jurodivcem a nakonec sekretářkou. tolik naposledy ke znojmu.

   můžu tak definitivně opustit náladu "forgiven," kterou jsem si pečlivě pěstoval víc jak měsíc a přenést se k "memories." teď už jenom nedopustit, aby se to kdy vrátilo. to znamená chodit hodně nakupovat.

   jo, když jsem štěstím skoro bez sebe, nedávají moje příspěvky smysl.

   dodatek: uškrtit vojtu, podle něj jsem včera v telefonu zněl nachcípaně. a dneska mám 37,6 a nemluvím. pak ve prospěch koho jsem ztratil předvídavost.

   můj dnešní králíček se pro tuhle situaci hodí dokonale. ať už se dneska seběhlo cokoliv, ze všeho přímo čišela... jednoduchost. byl první den školy a já si spočítal, že v letním semestru mi to vyjde na osm zkoušek. a to ani nemyslím na všechny zápočty. ugh...

   uprostřed přednášky mi volalo skrytý číslo. možná to bylo právě to číslo, na který čekám, ale zvednout to nešlo. i když, kdo by si schovával číslo? tohle dělají ty telemarketingový agentury a centra výzkumů veřejnýho mínění. navíc mám dojem, že by na to asi ten člověk... že by ho to jednoduše nenapadlo. záludnost nemá v povaze. ale za tu dobu se toho mohlo změnit tolik.

cherchez la femme.

   tentokrát s drobnou prostorovou variací králíčka.

   měli jsme včera menší setkání z gymplu. přišla nás jenom polovina a navíc samí kluci. podle toho jsme taky odcházeli - ve dvě hodiny ráno, polovina stála v rámci možností vzpřímeně a podpírala tu druhou polovinu. zkrátka jako silvestr. bylo ale fajn vidět po pár... no, zase tak dlouho to nebylo, jenom pár týdnů, ale po prázdninách v izolaci mi to připadalo jako živá voda. která se nakonec změnila v ohnivou.

   no a příští víkend si udělám malou zajížďku do znojma. je to sice díra, ale podle všeho je tam pěkně. a památky v praze už mám prochozený, takže je potřeba si rozšířit obzory.

   začínají mi docházet králičci. ať už je vymyslel kdokoliv, měl by namalovat pár desítek dalších a tentokrát na rozmanitější témata, než jenom "jsi idiot."

   doběhal jsem si poslední ouřady kvůli dalšímu ročníku (samozřejmě se mi i letos podařilo pokazit přihlašování do ISu, protože jsem za rok zapomněl, že nejdřív musím použít dočasný heslo a teprve pak ho změnit, a ne rovnou přeskočit k měnění). samotný zapisování probíhalo taky docela... zajímavě, když nás tam najednou čekalo tři sta lidí na čtyři referentky. tvrdí se, že poslední už museli čekat na záchodech, protože se jinam nevešli.

   pořád čekám a mám dojem, že se nikdy nedočkám. takže... může táhnout do tam. ne, že bych ani já nenechal občas pár lidí čekat, abych je trochu podusil, ale nikdy to netrvalo dva týdny. a rozhodně jsem se je předtím nesnažil opít rohlíkem. naštěstí mi pořád zůstává poslední možnost: sebrat si svojech pět švestek, vyjet si na menší výlet a pak předstírat, že to vlastně vůbec nebylo předem naplánovaný. ale to jsem  měl udělat už předtím.

   na některý lidi bych zkrátka potřeboval návod k použití.

   jakej je to vlastně pocit čekat na něco hrozně dlouho a myslet si, že když se to nepovede, zhroutí se celej svět (nebo spíš jeho čtyři měsíce mladá šťastná varianta)?

   napadá mě, že docela dlouho se mi nesevřel žaludek nervozitou kvůli čekání na nějakou věc. no... vlastně jo, a není to ani měsíc. ale rozhodně to nebylo nic důležitýho. ehm... bylo, čekal jsem v zürichu před hotelem a pořád se koukal na mobil. prostě, čekat na zprávu od někoho, koho jste neviděli... šest let, jestli dobře počítám, je docela nepříjemná "práce." mohli jste najít špatný číslo, možná už ani nefunguje, nebo v tom městě a registru nedoručenejch zásilek jsou dva lidi se stejným jménem. taky se můžete uklepnout při psaní čísla, protože jste ho do tý doby neměli uložený do seznamu. ta zpráva se taky může ztratit při přenosu bezdrátovou sítí, nebo narazit do stromu. no, to už je asi blbost. a nebo se zpráva dostane na místo, ale žádná odpověď na cestu nevyrazí.

   příště použiju vycvičenýho poštovního holuba. a naučím ho klovat do adresáta tak dlouho, dokud nepošle odpověď.

   asi mnou zmítá syndrom nedůvěry. když už jde o syndrom, včera jsem vyslechl ve star treku jednu nádhernou větu, kterou sice nikdy nepoužiju, ale její dokonalost je... dokonalá:

"here goes your superiority complex again."

"it's not a complex. it's a fact."